neděle 13. listopadu 2016

Šumavský smysl života

Dopíjím svojí závisláckou dávku kofeinu, kterou jsem si udělala do nepříliš elegantní skleničky od horčice, ale tak prostě do hrnečku si to umí udělat každej že. No do skleničky taky, ale tady na chatě, v lesích a jen s minimálním osídlením, ve srovnání s Prahou, Kladnem, Slaným i Kačicí, mi to prostě přijde děsně originální. Ani nevím kde se ve mě tahle vlastnost vzala, ale mám silnou potřebu dělat věci jinak, i přesto že to často vůbec nemá pozitivní efekt a kýžený výsledek, ale přece nebudu jako “všichni” a často končím schoulená s pláčem v maminky klíně s tím, že bych si hrozně přála být jako “všichni”. Když o tom tak přemýšlím a píšu to o čem přemýšlím, tak to vlastně se mnou není tak hrozný.... Jen občas se prostě potřebuju odchýlit od “normálu”, i když co je vlastně normální. Každý má o tom co je normální úplně jinou představu a já momentálně vlastně vůbec žádnou. Možná proto jsem dlouho nic nevyvedla, nevymyslela žádnou skopičinu, žádnou novou aktivitu, žádný nový výmysl, i když pár se jich možná klube, ale jsou natolik v plenkách a překryté “dospěláckým strachem” že se nedají ani počítat. Možná protože jsem ztratila pojem kde ta hranice normálnosti je a tak si ani nejsem jista jak jí narušit a překročit, a přesto se zas držet v určité mezi, protože zas nechci být úplně za exota. To nikdy nebyl můj plán a cíl.  





Věřím v to, že všechno má nějaký svůj důvod a smysl, i když často všechno pochopíme až mnohem později, nebo taky vůbec… ale to přece neznamená opak. Koukám na tu krásu z okna ven, kde před pár dny napadl první sníh a krajina je zahalená do bílé huňaté deky a titěrné romantické kraječky na větvičkách stromů a keřů. Jsem tu sama a nikdo neruší můj vytoužený klid. Během posledních dnů, týdnů, měsíců a vlastni i let se toho tolik semlelo. Několikrát jsem si myslela že už nemůže být líp a taky že už nemůže být hůř. Že už nikdy nebudu milovat a že už nikdy nebudu víc zamilovaná. Že už nikdy nic lepšího nedokážu a že to nejlepší na mě teprve čeká. Že přesně vím co chci a za tím si půjdu, nebo naopak vůbec netuším čemu bych se měla věnovat a co je můj “smysl života”. Nevím, možná je to nějaká nemoc, rozpolcená osobnost, v mém případě asi tak na milion povolání a bytostí. Říká se že člověk by měl poslouchat srdce a vnitřní hlas, ale jak ho najít a vnímat v tom blázinci co žijeme. Tak jsem tady mezi lesem a loukami, kde si přijdu chráněná všemi vzpomínkami na momenty, které už jsme tu stihli prožít a zároveň hrozně zranitelná tím být tu sama se sebou. Ano, nestydím se za to, už jsem párkrát sama se sebou měla tu čest, a jsem přesvědčená že to je pro většinu lidí jeden z nejtěžších úkolů a hlavolamů.

A proč se tady v tom vůbec šťourám a snažím se vyplodit nějaký smysluplný text, který bude dávat smysl alespoň mě a když se někdo další přidá bude to fajn? Možná je to pod tíhou těch všech knih, které jsem za posledních pár dnů přelouskala, protože přece je jednodušší prožívat v knize cizí příběh než přemýšlet a hýbat s tím vlastním. Možná se to ve mě všechno nějak nahromadilo a protože ještě nejsem na takové úrovni, že bych si tu začala povídat sama se sebou, tak potřebuju část toho černou na bílém. Možná se konečně zas začnu věnovat blogování a psání, které mě tak bavilo, ale poslední dobou byl můj největší počin napsat do diáře o čem bych mohla psát a tím veškerá snaha skončila. A podobný příběh mělo i spousta mých dalších aktivit, když už jsem si přišla nejvíc namotivovaná a rozhodnutá, že to je to pravé, že to mě určitě bude bavit a určitě to bude TO ono.. tak přesně v ten samý moment mě veškerá motivace opustila a já jen smutně otočila list diáře s tím že to další týden třeba už konečně vyjde.

Před nějakou dobou mi psala spolužačka, která pro mě byla vždy neuvěřitelně silnou osůbkou, vždy usměvavá a pozitivní…

Ahoj Domco,
Ten Novy Zeland Ti hodne zmenil zivot vid?:) Nasla jsi tam podstatu byti?Jak to delas ze porad tak zaris a vysilas kolem sebe tolik lasky:) Rakovinu jsem zvladla,ale stejne se s nejakymi zdravotnimi potozemi potykam:( tak by me zajimalo jak to delas?Jestli mi muzes neco poradit? I kdyz jsi asi hodne vytizena podle toho co davas na fb:) presto vypadas velmi stastne;) Obdivuji Te a nekdy Ti i zavidim:)Vzdycky muj sen byl aranzovani:) ale mam tak male sebevedomi a vubec si neverim...ze to zabiji i nejakou moji predstavivost..Na kolik vyjde kurz u Tebe?Rikala jsem si ze by mi to mohlo pomoct abych si vic verila:).Preju Ti hodne uspechu jak v podnikani tak i ted ve skolnim roce a hodne zdravi.Pokud si najdes cas abys mi odepsala tak predem moc dekuji:)Hezky den;)

Už je to víc jak měsíc a já stále neodepsala, můžu se vymlouvat na práci, školu, domácnost, rodinu, starosti s bytem nebo sama sebe… ale důvod je někde jinde… Každý den o tom přemýšlím a stále jsem nenašla tu správnou odpověď. Stálé přemýšlím jak je to možný…. jak je možný  že všichni zápasíme s podobnýma myšlenka a jak je kurva těžký najít “smysl života” a že sociální sítě to naše hledání normálnosti, harmonie, našich snů a všeho co nás dělá šťastné, moc nezjednodušují. Umělé představy o lidech, které nevídáme a v horším případě ani neznáme. Dokonce jsem se přistihla jak si to u některých profilu ať už na Facebooku nebo Instagramu myslím taky, “Ty jo ta musí být šťastná, spokojená, úžasná, dokonalá”. Ale realita je prostě úplně jiná, tím nechci tvrdit že všichni co vypadají na sociálních sítích šťastně, jsou nešťastní, takhle to určitě nefunguje…. Jsem ráda, že takhle působím na některé lidi kteří sledují mojí práci, o které často sama dost pochybuji, a taky že snad šířím trochu pozitivní energie, to mě vždycky bavilo a nacházela jsem v tom spoustu motivace. Protože kdybych šířila to jak často si stěžuji kamarádce po telefonu, pláču mámě v náručí, pochybuju sama o sobě, o svojí práci, o svém údělu a účelu, o svých snech, o tom jaká jsem kamarádka, dcera, sestra, partnerka, to by žádnou pozitivní energii nepřineslo.

A odpověď pro Lucinku a všechny ostatní? Spoustě věcem nerozumím, nechápu, nepobírám a vlastně asi ani nechci, ale z toho co jsem do teď zažila, prožila a co mě nějak formovalo a ovlivnilo.... Po veškerém přehodnocování a škrtání zbyly 3 body:

  1. Udělejte všechno proto, aby jste byli šťastní
  2. Dělejte každý den to co Vás baví a naplňuje
  3. Milujte, a to hlavně sami sebe

Nic novýho co? Ale v jednoduchosti je přece krása a aspoň občas se snažím si nekomplikovat život, protože v tom jsem opravdu přebornice. Vždycky si vymyslet něco komplikovaného a když to zmáknu tak přece musím být o to víc z toho šťastná, ale život je hrozně krátkej na to, aby jsme ho sobě nebo jiným zbytečně komplikovali. Takže já zavírám notebook, dopíjím další dávku kofeinu ve skleničce od hořčice, oblíkám tepláky, vlasy smotám do “ananasu” a jdu se projít do tý krásy co venku je a na dnešek mám ten nejlepší plán… BÝT ŠŤASTNÁ.. protože jaký si to uděláte takový to máte.  

Pa a pusu
Domí

P.S.: Mezitím než si to po sobě přečtu a přidám nějaké momentky mi na mobilu blikne upozornění na Facebooku 
Váš přítel na Facebooku Terezka uvedla, že je během krize zemětřesení v Christchurch v bezpečí . 








  
Share:

Žádné komentáře

Okomentovat

© DOMI design | All rights reserved.
Blog Layout Created by pipdig