čtvrtek 30. března 2017

Jak jsem přestala, znovu začala psát blog a mezitím stihla udělat několik kotrmelců?

Je to jako chtít stát ve výloze, ale vlastně nevědět co přesně chcete ukázat a přitom mít pocit, že světu máte opravdu co nabídnout.  To mě napadá, když přemýšlím o mé tvorbě a posledních pár měsíců  i "blogováni". A jak jsem se vlastně dostala až k lifestylovému mišmaši, kde u každého nápadu na osobní článek mě napadá: " A bude to někoho zajímat?" A pokaždé když začnu psát něco odbornějšího o květinách, svatbách, interiérovém designu nebo zahradní architektuře, napadá mě: „ A opravdu to někomu k něčemu bude?". O tom to asi je, o neustálém pochybování, ale někdy bych si za tu nedůvěru k sama sobe dala pěkných pár facek.

Jak jsem se dostala až sem k Domi design? Jak to všechno začalo, skončilo, pokračovalo a co to má
vlastně být? Kdo a co má být nějaká Dominika zač?!



Začneme od začátku…

Je podzim 2010 a já jsem začala studovat vysokou školu. Už na střední jsem se rozhodla, že budu zahradní architekt v podpatcích (to jsem ještě netušila, že v teniskách toho za den člověk stihne sakra víc a se 180 cm opravdu nepotřebuji být ještě větší, abych měla respekt) a i přesto, že po střední jsem chtěla do světa "na zkušenou", tak rodiče měli odlišný a vcelku rozumný názor. " Tak zkus přijímačky a uvidíš" říkaly, " Tak zkus první semestr a uvidíš" následovalo " Tak vydrž aspoň celý rok". V tu dobu už jsem dávno věděla, že to asi nebude úplně to pravé, ale "Když už máš prvák, tak je přece škoda se na to vykašlat". Tím nechci nijak kritizovat moje milované rodiče, protože oni mě nikdy doopravdy nenutili a hlavně (bohužel nebo bohudík) já jsem si vždycky tak nějak prosadila to, co jsem doopravdy chtěla, to po čem jsem toužila a tak vzniklo i moje milované a zároveň nenáviděné květinářství. 

Po měsíci, kdy jsem byla vysokoškolákem na plný úvazek a poslušně chodila a čekala na přednášky, na které občas nepřišel ani přednášející. Většina používaných notebooku na obrazovkách studentů během výuky  (u mě to nebylo jinak) zobrazovala sociální sítě, online hry nebo dokonce filmy s titulky. Mě donutilo přemýšlet nad tím, jaký to má pro mě smysl.... a pak přišel nápad. Myšlenka. Mozkový pochod. Vím přesně, jak a kdy se to stalo a proč. Prostě to bylo jasný a už to nešlo jinak. Vize byla na světě.... bylo mi 19 let a začala jsem zařizovat vše od změny účelu stavby až po sádrokartonové stropy, ale našim jsem slíbila, že otevřu až po prvním zkouškovém, což byla dobrá motivace se učit. Byla to férová nabídka. 

Moje vyhlídky nebyli moc růžové. O chodu květinářství jsem měla jen hodně naivní představy z brigád a nějaké aspoň povrchní vědomosti o "vedení obchodu" můj plán opravdu postrádal, o marketingu nemluvě. Ale já byla prostě rozhodnutá, takže to prostě musí jít a fungovat. Hlavně si nepřipouštět to, že půjčené peníze na první na rozjezd vysněného obchodu můžou nenávratně zmizet i se samotným nápadem otevřít si květinářství v obci, která má 1000 obyvatel. Navíc jsem studium neměla v plánu přerušit a vlastně kromě vázání kytic, výměny vody ve váze a utíráni prachu mezi zbožím jsem toho o květinářství moc nevěděla.

Přesto všechno jsme po úspěšné "kolaudačce", s  přáteli, spolužáky a hlavně rodinou, která byla moje největší podpora, 3. března 2011 s mým kamarádem Ondrou spustili ostrý provoz. Ondra ten byl moje obrovská psychická podpora a ještě ráno jsme růžovou barvou natírali jakousi improvizovanou dětskou tabuli po ségře, kterou jsem měla v plánu dát k silnici jako poutač. Hlavou se mi honilo otázky: Co když nikdo nikdy nepřijde? Co když to byla všechno hloupost? Co když to nezvládnu?. A to všechno se rozuteklo na všechny strany, když přišel první zákazník. Pamatuji si to jako dnes, byl to starší manželský pár a kupovali si umělé tulipány. Popravdě tehdy nebylo ještě moc z čeho vybírat, regály byly spíš prázdné než poloprázdné, ale během pár dní se asi spíš ze zvědavosti přišlo podívat celkem dost lidí, ať už z vesnice nebo jen jeli kolem, a já nadšeně s pár stovkami jela nakupovat další zboží a květiny. Když si na to vzpomenu, bylo to jako droga. S každým malým úspěchem, když se za den utržilo třeba víc, jak 1000 Kč jsem fanaticky kolem 5 ráno frčela po dálnici do Prahy nakoupit další zboží.

Začátky byly vlastně strašně úsměvný, i když v ten moment mi většinou do smíchu moc nebylo a naštěstí jsem většinou měla jako psychickou podporu mojí maminku, která tomu všemu rozuměla podobně jako já, ale aspoň jsem v tom nebyla sama.

Všechno jsem se učila prakticky za chodu, vše se většinou dodělávalo na poslední chvíli a já se postupně rozloučila s přemírou spánku, ale zas na druhou stranu nikdy jsem nebyla moc velký spáč a i bez důvodu jsem vstávala kolem 6-7 hodiny i o víkend. Teď jsem důvod měla, obrovský hnací motor. Makat, vymýšlet, snažit se něco dokázat. A když se zadařilo a našel se někdo kdo mi "pohlídá" moje květinový dítko, jeli jsme s kamarádkou do školy si sníst svačinu, déle jsme tam většinou nevydrželi. Druhák a třeťák nám pro jistotu z Prahy a naší Alma mater v Suchodole přesunuli na Mělník, na mojí bývalou střední školu. A to už bylo definitivně vymalováno, protože částečně jsem se měla učit to samé znovu a dokonce s tím samým profesorem, jen s tím rozdílem, že jsem za to měla dost titul. O tom, že to bylo z Kačice sakra daleko radši ani nemluvit. Ale zpětně na to s Gabčou hrozně rády vzpomínáme, byli to takové naše výlety a s tou docházkou jsme to nijak zvlášť nepřeháněli a musím přiznat, že nemít tak skvělou partu spolužáků, tak bych to nikdy nedodělala.


Jenže to bych nebyla já, abych si to nějak nezkomplikovala…

Po asi 2 letech fungování a vcelku úspěšného provozu, když vezmu v potaz, jaké jsem k tomu měla podmínky, tomu ale začalo něco chybět. Už jsem zhruba tušila, jak to všechno funguje, kde a u koho mám co objednávat a kupovat. Byl to vlastně jakýsi kolotoč. V lednu mrtvo, únorové Valentýnské šílenství, březnové MDŽ, květnový den matek, od června svatby a konec školního roku, přes prázdniny letní svatby, oslavy a předělávání zahrádek, září mrtvo protože děti začali chodit do školy, pak podzimní dekorace a vřesy do oken, listopadové dušičky a pak už se člověk nezastavil až do 24. prosince a o vánočních dekorací se mi i zdálo. A já se začala nudit, teda nudit, spíš mě to tak nějak přestalo naplňovat, prostě jen ten adrenalin z toho, že to třeba nevyjde, byl nadobro pryč.

A tak byl čas potkat další nápad. Něco co mě bude hnát dál a stalo se.

Zahrady jsou fajn, ale díky škole mě nadšení pro ně nějak opustilo a o to víc jsem se začala zajímat o to, jak lidé bydlí, v čem a tak nějak se mi to k těm zahradám pořád hodilo. A tak přes další protesty rodičů, hlavně tentokrát táta byl proti a měl proto vcelku rozumný argument: " Ty jsi se po***la, sotva co jsi rozjela květinářství a trochu se to uklidnilo, chybí ti rok do bakaláře a ty zase vymýšlíš takovouhle ko**tinu a ještě vyhodíš víc jak 100 tisíc " (chtěla bych zdůraznit, že jinak doma vůbec nemluvíme, ale naznačuje to, do jaké míry byl můj tatínek rozčílený).

Na konci léta 2012 jsem začala studovat bytový design a zas všechno fungovalo, potřebovala jsem, aby vše fungovalo. Květinářství, abych si mohla platit školu, vejška abych úplně nezničila moje rodiče a aby to zas byla pro mě jaká si droga.

Všechno šlo hladce, dokonce do toho kolotoče mezi vejškou v Mělníce, školou v Karlíně a květinářstvím v Kačici, se našel někde, kdo se mnou chce trávit to málo volného času, co jsem měla a být mým partnerem. Já jsem na začátku dodělala diplomové studium bytového designu, v květnu jsem odstátnicovala a vypadalo to, že to prostě bude jen sluníčkový. Že budu mít jen květinářství, k tomu začnu navrhovat, dálkově si dodělám inženýra a že třeba za rok nebudu muset dojíždět 110 km denně z Prahy Malešit, kde jsme bydleli, do Kačice. Jenže květinářství potřebovalo víc a víc času a mě to víc a víc přestávalo bavit a dálkový studium byla úplná tragédie. Takže, se mi to vlastně začalo všechno rozpadat pod rukama a já pořádně nevěděla co s tím. Květinářství fungovalo skvěle, ale já už jsme prostě nějak nebyla já.


A překvapivě....

Tentokrát to vlastně vůbec nebyl můj nápad, ale Radek můj tehdejší přítel, asi když viděl, jak jsem ze všeho smutná a že mě tak nějak všechno přestává bavit, tak při odchodu z bytu kvůli nějaké práci mi jen tak mezi dveřmi říká: " Tak odjezdem na Nový Zéland a ono se to všechno nějak srovná". Mě se v ten večer rozzářili oči, možnost se někam posunout, konečně poznat svět a opustit tenhle pro mě začarovanej kruh, z kterého jsem nevěděla jak ven. Ještě ten večer jsem projížděla desítky fotek z NZ, které mi Google vyplivnul.

Nadšení opadlo hned potom, co mi došli všechny souvislosti, že musím zavřít květinářství, opustit rodinu (která s tím rozhodně nebude vůbec souhlasit a já sama si nebyla jistá, jestli s tím souhlasím) a jak sakra daleko to vlastně je. Škola nehrála žádný důležitý faktor, bylo to marný a nikam mě neposouvalo. Tenkrát jsem hodně zvažovala všechny možnost, protože ani jedna varianta mi nepřišla úplně super, protože Radek už byl rozhodnu, že jede, ať už se mnou nebo beze mě.

V září 2014 jsem se na Ruzyňském letišti loučila s rodinou se slzami v očích, ale tak nějak jsem věřila, nebo doufala, že ať už se stane cokoliv tak mě to někam posune. 


A tak se taky stalo...

Věděla jsem, že ke Květinovému ateliéru Dominique už se asi pravděpodobně nikdy nevrátím, nebo rozhodně ne ve stejné podobně a na stejném místě. A na Zélandu ve volném čase začala psát blog, při vymýšlení názvů jsem nebyla moc originální a po ateliéru Dominique jsem přišla s DOMI design. Přesně jsem ještě nevěděla, o čem budu psát a primárně to sloužilo ke sdílení krásných fotek a zážitků z cest. Zéland byl pro mě takový oddechový čas rozmyslet si, co a jak dál a k tomu skvělá příležitost cestovat a naučit se anglicky. Po roce dobrodružství na druhé straně zeměkoule, jsem se posunula k tomu, že se chci vrátit, že je to tady fajn, ale chybí mi rodina a že vím jistě, že žít na vždy nebo na nějaký delší časový úsek tam nechci. Necítila jsem to tak a i přesto, že to znamenalo, že naše cesty s Radkem se definitivně rozcházejí, byl čas zatnout zuby a jít si každý svojí cestou protože to bylo jedině správně. 

Všechny články napsané na Zélandu jsem po pár měsících smazala, protože v nich nebyla jen energie, kterou jsem načerpala na cestách a spousta fotek z nejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívila. Ale hlavně MY DVA, což už vlastně nebyla pravda a já jsem cítila jako správné, abychom si toto zážitky pamatovali jen každý zvlášť na další cestě životem.  

Letos v létě to budou 2 roky, co jsem se vrátila i přesto že jsem si sebou přivezla celkem jasnou vizi, co chci a co nechci, čemu se chci a nechci věnovat, co pro mě má a nemá smysl. Život mi zas ukázal, že takhle to úplně nefunguje a že si to musím zasloužit, proplakat pár nocí, udělat několik kotrmelců a pokud i potom si tím budu jistá, tak to bude to pravé.


A tak jsem se dostala až sem.... 

Kdy jsme začala znovu psát blog, o všem co se mnou nějak souvisí a co mě zajímá, od svateb, květin, přes design až po urbanismu a ekologii. Těším se na desítky svateb, na kterých se budu nejen přes léto podílet. S kamarádkou Lenkou pořádáme kurzy pro nevěsty, aby jsme jim usnadnili život a plánování svatby. Užívám si zážitkové květinové kurzy, které pořádám v bývalých prostorách květinářství, kde si lidé mohou minimálně psychicky odpočinout a vytvořit něco z čeho budou mít radost. Připravuji kurzy floristiky a marketingu nejen pro květinářství a hlavně navrhuji zahrady a interiéry. 

O tom všem je DOMI design
Share:

Žádné komentáře

Okomentovat

© DOMI design | All rights reserved.
Blog Layout Created by pipdig